Nauč se Python > Kurzy > Linuxová administrace > Bash I > Navigace v souborech a adresářích

Navigace v souborech a adresářích

Část operačního systému, která se stará o soubory a adresáře, je souborový systém. Organizuje data do souborů (angl. files), které obsahují informace, a adresáře (též složky; angl. directories, folders), které obsahují soubory nebo další adresáře.

Na vytváření, prohlížení, přesouvání a mazání souborů a adresářů existuje několik příkazů, na které se teď podíváme.

Otevři si příkazovou řádku s Bashem, jestli ji už nemáš před sebou.

Nejdřív se podívej kde „jsi“, pomocí příkazu pwd (zkratka angl. print working directory, vypiš pracovní adresář). Adresáře jsou jako místa a vždycky, když používáš příkazovou řádku, jsi právně na jednom z těchto míst: v pracovním neboli aktuálním adresáři. Příkazy většinou pracují se soubory v aktuálním adresáři („tady“), takže se hodí vždy vědět, kde to „tady“ je.

Aktuální adresář bývá vypsaný ve výzvě, před znakem $ kterým se Bash ptá na příkaz. Ale ne všechny systémy jsou tak nastavené. A taky tenhle výpis bývá často různě zkrácený. Proto je dobré se na aktuální adresář umět zeptat.

$ pwd
/home/nela

Tady se adresář jmenuje /home/nela – Nelin domovský adresář.

U tebe to bude /home/něco jiného – podle tvého uživatelského jména.

Co to je ten domovský adresář? Podívejme se zběžně na to, jak jsou adresáře v počítači organizovány. Vypadá to zhruba nějak takhle:

─┬  /
 ├── bin
 ├── etc
 ├── home
 ╰── tmp

Na začátku je kořenový adresář (angl. root directory), který obsahuje všechno ostatní. Jmenuje se /, lomítko; to je to první lomítko v /home/nela.

V tomto adresáři je několik dalších adresářů: bin (kde jsou programy), etc (kde je nastavení), home (kde jsou data uživatelů) nebo tmp (pro dočasné soubory), a tak dále.

Nelin domovský adresář /home/nela je v adresáři /home, což je poznat z toho, že začíná na /home/. Stejně tak /home je v kořenovém adresáři, /.

Lomítko má tedy ve jménech adresářů dva různé významy: lomítko na začátku označuje kořenový adresář; lomítko uprostřed odděluje jednotlivé adresáře.

Adresářů jménem home může být v počítači víc. Nela může mít třeba adresář /home/nela/Dokumenty/home, který je v adresáři /home/nela/Dokumenty. Když napíšu /home s lomítkem na začátku, dávám najevo že myslím ten home, který je přímo v kořenovém adresáři. Ten může být jen jeden.

Pod home je několik adresářů – jeden pro každého uživatele, který má na tomto počítači účet. Nela zrovna používá sdílený univerzitní systém, takže je tu víc:

─┬  /
 ├── bin
 ├── etc
 ├─┬ home
 │ ├── imhotep
 │ ├── matyas
 │ ╰── nela
 ╰── tmp

Uživatel imhotep má domovský adresář /home/imhotep, Matyáš má /home/matyas. A protože v našem příkladu počítač používá Nela, je domovský adresář /home/nela. Když zapneš Bash, typicky začneš ve svém domovském adresáři. Proto je /home/nela teď i aktuální adresář – to, co vypíše pwd.

Teď se pomocí příkazu ls podívej co v tomhle adresáři je:

$ ls
Dokumenty  Obrázky  Stažené  Veřejné
Hudba      Plocha   Šablony  Videa

Příkaz ls vypíše názvy všech souborů a adresářů v aktuálním adresáři. Můžeš zařídit, aby ukázal víc informací: přidej přepínač (angl. option, switch, nebo flag) -F (pomlčka F), který příkazu ls řekne, aby k názvu přidal znak podle druhu souboru:

  • / značí adresáře,
  • @ značí odkazy,
  • * značí spustitelné soubory,
  • bez symbolu jsou normální soubory.
$ ls -F
Dokumenty/  Obrázky/  Stažené/  Veřejné/
Hudba/      Plocha/   Šablony/  Videa/

Přepínač od názvu příkazu musíš oddělit mezerou. A pozor na velikost písmen: stejně jako v Pythonu na ní záleží i v Bashi.

Napíšeš tedy: l s mezera pomlčka Shift+F ↵ Enter.

Ve Fedoře (v základním nastavení) se druh souboru dá určit i podle barvy, kterou ls použije: adresáře jsou vypsány modře. Barvy se ale z terminálu špatně kopírují a dál zpracovávají.

V našem příkladu je vidět, že Nelin domovský adresář obsahuje pouze další adresáře.

Mazání terminálu

Kdybys měla na terminálu moc textu, můžeš použít Ctrl+L a obrazovku „vyčistit“. Pořád se můžeš vracet k předchozím příkazům pomocí a , nebo se i dostat k historii textu rolováním kolečkem myši.

Příkaz clear dělá něco podobného, ale smaže víc historie – rolování fungovat nebude, ale / ano.

Syntax shellového příkazu

Teď zadej příkaz níže; rozebereme si ho:

$ ls -F /

Ono ls na začátku je příkaz, kterému dáváš přepínač -F a argument /.

Přepínač -F jsme už viděli. Přepínače obecně nějakým způsobem mění chování příkazu. Jména přepínačů začínají jednou nebo dvěma pomlčkami (- nebo --).

Argumenty pak většinou říkají příkazu, s jakým souborem či adresářem má pracovat. V tomto případě vypisuješ obsah kořenového adresáře; všimni si, že jeden z vypsaných adresářu je home.

Většině příkazů můžeš dát více přepínačů a více argumentů.

Přepínače a argumenty jsou ekvivalent pozičních, resp. pojmenovaných argumentů v Pythonu. Kdyby Bash uměl otevírat soubory jako Python, volání open('soubor.txt', encoding='utf-8') by se zapsalo zhruba jako $ open --encoding=utf-8 soubor.txt.

Jednotlivé části jsou oddělené mezerami: kdybys vynechala mezeru mezi ls a -F, Bash by hledal příkaz ls-F, který neexistuje. Kdybys vynechala mezeru mezi -F a /, dostal by program ls přepínač -F/, což taky nebude fungovat.

A záleží na velikosti písmen. Příkaz LS neexistuje. Příkaz ls -s vypíše velikost souborů; ls -S soubory podle velikosti seřadí:

$ ls -s /bin
celkem 271152
   64 [
   64 ab
    4 abrt
   36 ac
   24 aconnect
    4 activate-global-python-argcomplete
   40 addr2line
  124 afs5log
    4 alias
...
$ ls -S /bin
podman
qemu-system-x86_64
qemu-system-i386
runc
cstool
gnome-control-center
...

Jsou to dva různé přepínače, které se dají zkombinovat:

$ ls -s -S /bin
celkem 271152
56432 podman
13000 qemu-system-x86_64
12960 qemu-system-i386
 9960 runc
 4700 cstool
 4564 gnome-control-center
...

Nápověda

Příkaz ls má spoustu dalších přepínačů. Prakticky nikdo si je nepamatuje všechny.

Jsou dva časté způsoby, jak zjistit jak se ten který příkaz používá:

  1. Většina příkazů vypíše nápovědu když dostane přepínač --help:

    ls --help
    
  2. Příkaz man ukáže manuál k danému příkazu:

    man ls
    

Přepínač --help

Spousta programů psaných pro shell zná přepínač --help, který vypíše zhuštěné informace o tom, jaké přepínače příkaz umí zpracovat. Zkontroluj si, že ls už pokryl skoro celou abecedu:

$ ls --help
Použití: ls [PŘEPÍNAČ]… [SOUBOR]…
Vypisuje informace o SOUBORECH (implicitně z aktuálního adresáře). Jestliže
není zadán žádný z přepínačů -cftuvSUX nebo --sort, výstup bude seřazen
abecedně.

Povinné argumenty dlouhých přepínačů jsou také povinné u odpovídajících
krátkých přepínačů.
  -a, --all                  vypíše i soubory začínající tečkou
  -A, --almost-all           vypíše všechny soubory kromě souborů „.“ a „..“
      --author               spolu s -l vypíše autora každého souboru
  -b, --escape               negrafické znaky escapuje ve stylu jazyka C
      --block-size=VELIKOST  spolu s -l vypisuje velikosti v násobcích VELIKOSTI,
                             např. „--block-size=M“; popis formátu VELIKOSTI
                             je uveden níže
  -B, --ignore-backups       nevypisuje soubory končící na ~
  -c                         s -lt: řadí podle ctime a vypisuje ctime (čas
                             poslední změny i-uzlových informací);
                             s -l: vypisuje ctime, řadí podle názvu souboru;
                             jinak: řadí podle ctime, vypisuje od nejnovějších
  -C                         vypisuje položky ve sloupcích
      --color[=KDY]          obarví výstup; KDY smí být „always“ (vždy,
                             výchozí hodnota), „auto“ nebo „never“ (nikdy),
                             podrobnosti níže
  -d, --directory            vypíše názvy adresářů místo jejich obsahu
  -D, --dired                generuje výstup formátovaný pro Emacsový
                             mód „dired“
...

Nepodporované přepínače

Když zadáš přepínač, který daný příkaz nezná, dostaneš většinou chybovou hlášku, která tě navede na --help:

$ ls -j

Příkaz man

Druhá možnost jak se něco dozvědět o příkazu ls je:

$ man ls

To z terminálu udělá „čtečku“ (pager) s podrobnějším popisem příkazu a jeho přepínačů.

K navigaci v dokumentu můžeš použít šipky a , případně mezerník či PgUp/PgDn na skákání po stránkách. Můžeš tu i hledat: zmáčkni /, hledané slovo a Enter. Najde-li se víc výsledků, můžeš mezi nimi přepínat pomocí n a N (tedy n a Shift+n).

Na zavření manuálové stránky použij klávesu Q.

Anglická nápověda

Občas narazíš na nápovědu nebo manuálnovou stránku napsanou v češtině. O překlad se starají dobrovolníci: nemusí být vždy úplně aktuální a někdy o neaktuálnosti najdeš i varování.

Základní funkčnost příkazů jako ls se nemění desítky let, takže neaktuálnost často zas tolik nevadí. Kdybys ale chtěla oficiální nápovědu v angličtině, napiš na začátek příkazu LANG=en_US (bez mezer kolem rovnítka, s mezerou za en_US):

$ LANG=en man ls

Web

Třetí možnost, jak dostat informace o příkazu, je samozřejmě Internet. Když k hledanému výrazu připíšeš unix command nebo unix man page, dostaneš relevantnější výsledky.

Nevěříš-li často náhodným výsledkům vyhledávačů, můžeš kouknout na stránky projektu GNU, kde najdeš oficiální zevrubnou dokumentaci k základním příkazům i ostatním GNU projektům.

Další přepínače pro ls

Co dělá přepínač -l? Co se stane, když -l zkombinuješ s -h?

Už víš kde najít nápovědu, tak zkus zjistit odpověď.

Řešení

Příkaz ls normálě řadí soubory podle abecedy (A-Z). Příkaz ls -t je seřadí podle data poslední změny. Příkaz ls -r je seřadí podle abecedy, ale opacně (Z-A)

Tipneš si, co dělá příkaz ls -t -r?

Řešení

Kombinování přepínačů

Jednopísmenné přepínače, které začínají jednou pomlčkou, se dají kombinovat dohromady:

  • ls -h -l můžeš zkrátit na ls -hl,
  • ls -t -r -l na ls -trl.

U „dlouhých“ přepínačů jako --help to nefunguje.

Takhle funguje naprostá většina příkazů, ale některé – často starší nebo nějak specializované – používají jiné konvence.

Obsah dalších adresářů

Příkaz ls umí zobrazit obsah jakéhokoli adresáře, ne jen toho aktuálního. Podívej se teď do svého adresáře Dokumenty, a to s přepínačem -F, který označí druhy souborů.

$ ls -F Dokumenty
data-shell.zip   data-shell/

Měla bys vidět všechny soubory ve svých Dokumentech: archiv, který jsi před chvílí stáhla a adresář, kam se rozbalil. A možná i nějaké jiné.

Na adresář data-shell, který je v Dokumentech, se můžeš podívat několika způsoby.

První je zadat cestu k němu, tedy Dokumenty/data-shell.

$ ls -F Dokumenty/data-shell
creatures/          molecules/          notes.txt           solar.pdf
data/               north-pacific-gyre/ pizza.cfg           writing/

Příkaz ls se podíval do adresáře Dokumenty a v něm pak do adresáře data-shell.

Cesta Dokumenty/data-shell nezačíná lomítkem, vychází tedy z aktuálního adresáře. Můžeš použít „celou“ cestu, která lomítkem začíná, ale v té musíš uvést i svůj domovsý adresář. Například:

$ ls -F /home/nela/Dokumenty/data-shell`

Další způsob je tou cestou projít pomocí příkazu cd, který změní aktuální adresář (z angl. change directory). (To jméno je trošku zavádějící: v adresáři se nic nezmění, jen příkazová řádka začne pracovat v jiném adresáři. Jako bys na ten adresář klikla v grafickém prohlížeči souborů.)

$ cd Dokumenty
$ cd data-shell
$ cd data

Každý příkaz cd změní tvůj aktuální adresář, takže celá tahle série příkazů tě postupně provede přes Dokumenty a Dokumenty/data-shell až do Dokumenty/data-shell/data.

Všimni si že samotný příkaz cd nic nevypisuje. To je normální. Když se něco nepovede, dostaneš chybovou hlášku; když je všechno v pořádku, není potřeba tě otravovat.

Aktuální adresář by se ti měl (ve zkrácené podobě) ukázat ve výzvě (před $), ale kdyby to nestačilo, můžeš se vždycky zeptat kde jsi:

$ pwd
/home/nela/Dokumenty/data-shell/data

Příkaz ls -F teď bude ukazovat obsah nového aktuálního adresáře:

$ ls -F
amino-acids.txt   elements/     pdb/            salmon.txt
animals.txt       morse.txt     planets.txt     sunspot.txt

Když teď zkusíš „jít“ do adresáře data-shell, nepůjde to. V aktuálním adresáři žádný data-shell neexistuje:

$ cd data-shell
-bash: cd: data-shell: Adresář nebo soubor neexistuje

Na disku samozřejmě nějaký adresář data-shell máš, a dokonce docela „blízko“, ale cd – a ostatní příkazy shellu – hledají pouze v aktuálním adresáři, a nikde jinde.

Aby ses dostala do „nadřazeného“ adresáře, použij dvě tečky, ..:

$ cd ..

Dvě tečky jsou vždy jméno nadřazeného adresáře (angl. parent directory), tedy adresáře, který obsahuje ten aktuální. Můžeš si to ověřit pomocí pwd:

$ pwd
/home/nela/Dokumenty/data-shell/

Speciální adresář .. se normálně neukazuje, ale můžeš ho zobrazit pomocí přepínače -a (nebo ekvivalentního --all):

$ ls -aF
./   .bash_profile  data/       north-pacific-gyre/  pizza.cfg  thesis/
../  creatures/     molecules/  notes.txt            solar.pdf  writing/

Vida! objevilo se několik položek, které předtím byly skryté:

  • .., tedy nadřazený adresář (zde tedy /home/nela/Dokumenty)
  • ., což je jméno pro aktuální adresář (zde tedy /home/nela/Dokumenty/data-shell)
  • .bash-profile, což je skrytý soubor. Všechny soubory, jejichž jméno začíná tečkou, nástroje jako ls normálně neukazují. (Znáš-li Git, vzpomeneš si možná, že tečkou začíná adresář .git a soubor .gitignore.)

Adresáře . a .. nejsou jen nějaká zkratka příkazu cd: jsou to opravdová jména příslušných adresářů. Můžeš je použít kdykoli, když pojmenováváš adresář, dokonce i jako součást cesty. Zkus si:

$ ls ..
$ ls creatures/../data/

Teď je doufám vidět, proč se pojmenování adresáře (nebo souboru) s použitím podadresářů se říká cesta (angl. path): cesta říká, jak se „dostat“ na nějaké místo. Příklad creatures/../data/ to krásně ukazuje: říká že se z aktuálního adresáře (data-shell) “vydáš” do adresáře creatures, tam se ale obrátíš a jdeš zpátky do data-shell, odkud zamíříš do data.

Skončíš na stejném místě, kam vede i kratší cesta data.

Tak, teď víš, jak se orientovat v souborovém systému pomocí příkazů cd, ls a pwd. Pojďme se ještě podívat na několik variací. Co se stane, když napíšeš samotné cd?

$ cd

Jestli to není jasné z výzvy, zkontroluj kde jsi pomocí pwd. Dostaneš se do svého domovského adresáře!

Příkazy shellu mají výchozí chování, které nastane když jim nepředáš argument. Příkaz ls vypíše aktuální adresář; chová se tedy stejně jako ls .. Kdyby se ale cd choval jako cd ., nic by se nestalo. A tak tvůrci tohoto příkazu zvolili lepší výchozí chování: samotné cd přejde do domovského adresáře.

Občase se stane, že samotné cd zadáš nechtěně. Pak se ti bude hodit další zkratka: příkaz cd - (cd pomlčka) tě vrátí do naposledy navštíveného adresáře.

Některé příkazy zapnou nějakou speciální funkci, když jim na místě přepínače nebo argumentu zadáš samotnou pomlčku. Detaily najdeš vždy v nápovědě daného příkazu. Některé příkazy (jako ls -) si ale pomlčku vyloží jako normální argument.

Jsi-li teď v domovském adresáři, zkus cd dát celou cestu – místo tří příkazů cd použij jeden, s jmény jednotlivých adresářů oddělenými /:

$ cd Dokumenty/data-shell/data

A pomocí pwd zkontroluj, že jsi na stejném místě jako po sekvenci cd Dokumenty; cd data-shell; cd data, tedy:

$ pwd
/home/nela/Dokumenty/data-shell/data

Relativní a absolutní cesty

Do domovského adresáře se teď můžeš dostat pomocí několika způsobů:

  • cd bez argumentu
  • třikrát cd ..
  • cd ../../..

Další způsob je použití absolutní cesty (angl. absolute path). Je to celé jméno adresář, včetně počátečního lomítka:

$ cd /home/nela

Absolutní cesta označuje daný adresář, ať už jsi kdekoli. Některé příklady absolutních cest jsou:

  • /home/nela
  • /home/nela/Dokumenty
  • /home/nela/Dokumenty/data-shell/data/../creatures

Opak absolutní cesty je relativní cesta, která vždy „začíná“ v aktuálním adresáři. Jakákoli cesta bez počátečního lomítka je relativní:

  • Dokumenty
  • Dokumenty/data-shell/creatures
  • ..
  • ../../../

Ať už je cesta relativní nebo absolutní, lomítko na konci značí, že jde o adresář. Tohle koncové lomítko můžeš vynechat.

Vlnovková zkratka

Shell dává speciální význam znaku ~ (vlnovka). Když nějaký argument začíná ~/ (nebo je jen ~), shell místo něj doplní tvůj domovský adresář (a vytvoří tak absolutní cestu). Můžeš tedy psát:

  • ls ~ místo ls /home/nela
  • ls ~/Dokumenty/data-shell místo ls /home/nela/Dokumenty/data-shell
  • cd ~ místo cd

Toto je zkratka shellu: vlnovka není opravdové jméno adresáře. Nemůžeš např. v Pythonu použít open('~/data.txt'). Oproti tomu open('../data.txt') fungovat bude, protože .. a . jsou jména adresářů se vším všudy.

Shell za ~ doplňuje i když argument není jméno souboru. Například příkaz echo svůj argument vypíše; vyzkoušej si, do dělá echo Ahoj! a echo ~/Ahoj!

(XXX: Další cvičení – viz SC)

Nela a medúzy – Doplňování

Nela teď ví spoustu nových věcí o adresářích a chce si zorganizovat soubory, které bude vytvářet. Vytvořila si proto adresář north-pacific-gyre (severní tichomořský vír) aby věděla, odkud data jsou. Uvnitř si vytvořila adresář 2012-07-03 – datum, kdy začala zpracovávat. Kdysi používala jména jako data a opravene-vysledky, ale takové názvy po pár letech pestaly dávat smysl. (Poslední kapka byl tenkrát adresář opravene-opravene-vysledky-3. Git ještě Nela nezná.)

Řazení kalendáře

Nela pojmenovává adresáře ve tvaru rok-měsíc-den s dvouciferným měsícem a dnem (tj. s případnou nulou na začátku). Když takové názvy seřadí podle “abecedy” (např. pomocí ls), seřadí se zároveň podle data.

Soubor pro každý vzorek má pojmenovaný podle konvence své laboratoře, desetipísmenným identifikátorem jako NENE01729A. Pod tímhle jménem si uložila místo, hloubku a další vlastnosti vzorku, a tak stejné jméno použije i pro jméno souboru. Protože jeji přístroje zapisují textové soubory, ukládá je jako NENE01729A.txt, NENE01812A.txt, atd. Všech 1520 souborů přijde do stejného adresáře.

Teď, když je v adresáři data-shell, se na soubory podívá příkazem:

$ ls -F north-pacific-gyre/2012-07-03

To je docela dost písmenek, ale může si to ulehčit: napíše jen:

$ ls -F nor

… a zmáčkne Tab. Shell automaticky doplní jméno adresáře, který začíná na nor:

$ ls -F north-pacific-gyre/

A pak zmáčkne Tab. Shell automaticky doplní jméno jediného adresáře – 2012-07-03/. (Kdyby tu byl ještě, řekněme, 2019-09-12, shell by doplnil jen 201 a další písmenko by nechal Nelu dopsat.)

Výsledek je:

$ ls -F north-pacific-gyre/2012-07-03/

Další Tab už neudělá nic. Je tu 19 možností, které nezačínají všechny stejně. Když ale Nela zmáčkne Tab podruhé, všechny tyto možnosti se vypíšou a může si z nich vybrat – dopsat další písmenko a znovu zmáčknout Tab.

Tomuhle se říká doplňování tabulátorem (angl. tab completion) a velice to zjednodušuje práci se shellem.

Další triky: Kopírování

Když už jsme u zkratek, pojďme se podívat ještě na jednu: vkládání.

Známá kombinace Ctrl+C, Ctrl+V v příkazové řádce nefunguje. Už v době, kdy ještě neexistovala grafická okýnka, se zkratka Ctrl+C používala na ukončení běžícího programu. A když se shelly přesunuly do grafických okýnek, bylo pozdě na to, aby se zkratka předefinovala.

Proto do terminálu musíš vkládat pomocí Ctrl+Shift+V a kopírovat z něj pomocí Ctrl+Shift+C. Případně kliknout pravým tlačítkem a vybrat Kopírovat nebo Vložit.

To je docela otrava, ale většinou to nevadí, protože v Linuxu se dá kopírovat i snadnějším způsobem: kdykoli myší označíš nějaký text, zkopíruje se do zvláštní schránky, kterou pak můžeš vložit pomocí prostředního tlačítka myši. Když si na to zvykneš, není cesty zpět! (Bohužel to ale nefunguje u některých laptopových klávesnic – pak potřebuješ opravdovou myš.)

Občas můžeš dokonce využít toho, že máš k dispozici dvě schránky – jednu s výběrem, druhou s textem zkopírovaným Ctrl(+Shift)+C.

Na macOS a klávesnicích od Apple kombinace jako Command+C atd. fungují – tyhle klávesnice mají příkazovou řádku rády. I tady ale prostřední tlačítko zrychluje práci.


Toto je stránka lekce z kurzu, který probíhá nebo proběhl naživo s instruktorem.