Nejprve zjisti název svého terminálu.
Může to být například gnome-terminal, konsole nebo xterm.
Na tvém systému může jich být víc než jeden, vyber si kterýkoli z dostupných.
Když se podíváš do nápovědy vybraného terminálu, dozvíš se další krok:
$ gnome-terminal --help
Usage:
gnome-terminal [OPTION…] [-- COMMAND …]
Zkus třeba příkaz:
$ gnome-terminal -- top
Zavřením okna s terminálem ukončíš daný proces.
Spouštět programy můžeš také z systémového Shellu, který je dostupný pod zkratkou ALT+F2. Když do něj napíšeš jméno terminálu a zmáčkneš Enter, zafunguje to taky.
Je to asi nejrychlejší cesta ke spouštění programů na počítači s Linuxem.
Vytvoříme si nový soubor basnicka.txt
Když byl Pepa ještě mladý,
nevědel si s ničím rady.
Chlastal pivo, jedl ovar,
byl duševní polotovar.Podívej se do obsahu stávající složky pomocí příkazu ls -li.
Všimni si, že oproti příkazu ls -l, je zde nový první sloupec.
Jak myslíš, co znamenají tyto hodnoty?
$ ls -l -i
540792 drwxr-xr-x. 2 guest guest 4096 Mar 13 2016 basnicka.txt
557103 drwxrwxr-x. 4 guest guest 4096 Feb 1 2019 dev
557071 drwxr-xr-x. 2 guest guest 4096 Mar 13 2016 Documents
V prvním sloupci je identifikační číslo souboru. Každý soubor v systému má své unikátní číslo. Adresář funguje podobně jako slovník, kde jsou klíče názvy souborů a hodnoty - jejich identifikace. Když se podíváš na adresáře, zjistíš, že i adresáře mají svá identifikační čísla.
$ ls -l -i ..
total 1884220
2885155 drwxr-xr-x 3 guest guest 4096 zář 19 2019 01
3408256 drwxr-xr-x 2 guest guest 4096 říj 5 2019 02
2885201 drwxr-xr-x 2 guest guest 4096 říj 24 2019 03
2884113 drwxr-xr-x 1 guest guest 4096 říj 24 2019 04
2884334 drwxr-xr-x 1 guest guest 4096 říj 19 2019 05
Co by se stalo, kdybys měla v adresáři dvě jména, která by označovala stejný soubor?
Takto vytvoříš druhý název, který bude označovat stejný soubor.
$ ln basnicka.txt basen.txt
$ ls -l -i
534799 -rw-rw-r--. 2 guest guest 0 Oct 24 18:23 basen.txt
534799 -rw-rw-r--. 2 guest guest 0 Oct 24 18:23 basnicka.txt
Oba soubory jsou zcela stejné. Když změníš jeden, změní se i druhý. Tomu se říká hardlink (tvrdý odkaz). A k čemu je to užitečné? Popravdě, moc není. Tvrdé odkazy se používají často na to, aby se identifikovaly stejné soubory na disku a jeden mohl nahradit kopií toho druhého.
Souborový systém dokonce kontroluje, kolikrát je daný soubor v tomto do systému, a to pomocí čísla, na které se můžeš podívat ve třetím sloupci výpisu.
534799 -rw-rw-r--. 2 guest guest 0 Oct 24 18:23 basen.txt
534799 -rw-rw-r--. 2 guest guest 0 Oct 24 18:23 basnicka.txt
^
|
+-- toto počítadlo existence souboru na disku
(= kolikrát se na disku nachází)
Když smažeš jeden ze souborů, číslo se sníží o 1. Když smažeš druhý, číslo spadne na nulu a systém bude vědět, že daný soubor není už potřeba, pak ho jednou smaže.
Hardlink není úplně šikovný, ale občas se s ním setkáš. Je dobře vědět, že existuje.
Užitečnější a frekventovanější je symlink (symbolický odkaz). Můžeš si představit, že tento druh odkazu říká: "obsah tohoto souboru zde není, podívej se jinam".
Symbolický odkaz vytvoříš pomocí přepínače -s:
$ ln -s basnicka.txt BASEN
$ ls -li
534947 lrwxrwxrwx. 1 guest guest 9 Oct 24 18:26 BASEN -> basnicka.txt
534799 -rw-rw-r--. 2 guest guest 0 Oct 24 18:23 basen.txt
Podívej se na výstup v terminálu. BASEN -> basnicka.txt je zobrazení symbolického odkazu.
Čísla obou souborů jsou jiná.
Soubor BASEN nemá v sobě obsah naší básničky.
Představ si, že je v něm uložená jen informace, že obsah se nachází v souboru basnicka.txt.
S odkazem BASEN můžeš pracovat jako s jinými soubory.
Když ho otevřeš pro čtení, systém sáhne po místě, na které odkazuje, tedy basnicka.txt, a vypíše jeho obsah.
Dá se udělat i odkaz někam, kde nic není.
$ ln -s nic.txt NIC
$ ls -li
2885258 lrwxrwxrwx 1 guest guest 7 říj 24 2019 NIC -> nic.txt
Když ho budeš chtít otevřit, systém ale řekne, že takový soubor neexistuje.
$ cat NIC
cat: NIC: No such file or directory
Symbolické odkazy jsou velmi užitečné.
Nemusíš nic kopírovat Když potřebuješ mít soubor na určitém místě na disku, ale nechceš ho kopírovat - uděláš symbolický odkaz. Typicky se symbolické odkazy použijí, pokud máš soubory na externím disku a chceš s nimi pracovat na svém počítači. Vytvoří se symlinky na určitá místa externího disku, počítač je zpracuje a po odpojení disku symlinky zůstanou k dispozici do budoucna.
Symlink může odkazovat i na adresář Můžeš si například nastavit symlink na svůj domovský adresář:
ln -s ~ tady-je-doma
ls -li
2884841 lrwxrwxrwx 1 guest guest 10 zář 28 12:46 tady-je-doma -> /home/guest
Na to je dobré dávat pozor, až budeš psát skript, který něco čte a ukládá v adresářové struktuře - vždy si ověř, že odkazuješ na správné místo na disku.
Když se podíváš na soubory v grafickém programu, většinou poznáš podle ikonky s šipečkou, že se jedná o symbolický odkaz.
Nyní se podíváme na strukturu souborového systému.
V grafickém programu zobrazujícím soubory (např. nautilus) otevři adresář /.
Je dobré mít v tuto chvíli zaškrtnutou možnost Allow files to expand, která rozbalí obsah adresáře po kliknutí.
V Linuxu jsou všechny soubory uložené v jednom adresářovém stromu, pod adresářem /, což je hlavní rozdíl oproti Windows, kde jsou disky C:, D:, atd.
V adresáři / najdeš všechny soubory, které existují na disku.
Pro strukturu tohoto adresáře existuje standard, pojmenovaný Filesystem Hiearchy Standard, který popisuje, kam ukládat jaké soubory.
Základní struktura systémových souborů bývá na všech unixových systémech stejná.
To jak vypadá, vychází z historických důvodů.
Je totiž univerzální, navržená nejen pro osobní počítače, ale různé jiné stroje (sdílené počítače, pracovní stanice apod.).
Je potřeba ty soubory rozdělovat podle toho, jak se k nim v těchto případech přistupuje: které jsou pro čtení, a které pro zápis, které jsou přístupné pro všechny uživatele, a které pro každého uživatele zvlášť.
Jsou rozděleny soubory, které se instalují do systému jakožto jeho součást (např. software, který se instaluje přes nějaký systémový instalátor), a programy, které si uživatel nainstaluje ručně.
Půjdeme na to podle abecedy.
Je to jeden z adresářů, který patří do PATH.
Obsahuje všechny příkazy, které můžeš spustit.
Možná to budeš mít jako symlink na /usr/bin. Je to tak opět z historických důvodů.
Historicky totiž /bin byl na každém počítači zvlášť, zatímco /usr sis mohla zpřístupnit z jiného počítače nebo disku.
Z toho vyplývá rozdíl mezi příkazy, které potřebuje samotný systém, potažmo systémový administrátor, a příkazy, které jsou záležitostí samotného uživatele.
bash, cat, ls - všechno to patří k /bin.
Do /usr/bin patří třeba grafické editory nebo okénkové prostředí (to, co není nezbytně potřeba, aby tvůj systém dokázal fungovat).
V /bin jsou věci, které potřebuje systémový administrátor, aby mohl počítač opravit.
Na spoustě moderních systémů (ač ne všech) jsou již tyto adresáře propojeny.
Obsahuje soubory na inicializaci systému. Zde jsou soubory, které konfigurují to, co se stane po zapnutí počítače. Načte se linuxové jádro, připraví se zbytek disku, aby se dal používat a jádro se pustí. Když máš nainstalovaných víc operačních systému, tady je např. konfigurace menu pro jejich výběr.
V dřívější době se zde objevil obsah vloženého CD. Dneska se to ale už dává jinam. Ne na každém systému najdeš tento adresář.
dev je od device - zařízení.
Tady jsou soubory, které ovládají, či řídí zařízení přípojená k tvému počítači.
Je zde například /dev/input/mouse0, který dostává informace o tom, jak se hýbe tvoje myš. A takové soubory jsou k dispozici v /dev.
Soubory, které komunikují dost přímo s věcmi připojenými k počítači. Mezi nimi jsou:
Je potřeba být superuživatelem, aby bylo možné něco zapsat do těch souborů, protože se jedná o nastavení celého počítače. A když tam zapíšeš něco špatného, můžeš si tím zničit systém.
Obsahuje konfigurační soubory. Když jsi systémový administrátor a chceš, aby všichni uživatelé měli například červené pozadí, nastavíš to tady - pro celý systém. Většinou zde najdeš spoustu adresářů rozmanitých programů, kde je uloženo jejich nastavení.
Je konvencí, že konfigurace se ukládá jako textový soubor. Může je měnit jen superuživatel, ale pro změnu stačí obyčejný textový editor.
Informace o všech uživatelích systému jsou v /etc/passwd.
Je jich zde asi víc, než jsi čekala}.
Typicky pro každou aplikaci existuje jeden uživatel, kterému se povolí dělat jen tu či onu činnost.
Jako první je uživatel root. Někde mezi údaji (nejspíš blíž konce) bude i tvoje uživatelské jméno.
+ -- domovský adresář
jmého uživatele | shell uživatele
| | |
root:x:0:0:root:/root:/bin/bash
| | |
| | + -- jméno hlavní skupiny
+-+ -- číslo uživatele a skupiny, do které patří
bin:x:1:1:bin:/bin:/sbin/nologin
daemon:x:2:2:daemon:/sbin:/sbin/nologin
Proč root nemá svou složku v /home?
Jde o to, že běžné uživatelské účty bývají sdílené (jsou k dispozici z více počítačů - třeba přes síť).
Představ si třeba počítačovou učebnu.
Připojíš se k libovolnému počítači svými údaji a dostáváš k dispozici své soubory.
Může se stát, že se něco pokazí a domovská složka není k dispozici.
Zavolá se administrátor, přihlásí se jako root a vyřeší problém.
Domovská složka rootu musí být proto vždy k dispozici, ne jen tehdy, když je k dispozici /home.
Když se přihlásíš do systému, tak se pustí tzv. login shell.
U tebe to bude Bash, ale můžeš si zde nastavit i jiný Shell.
Když je jako login shell uvedeno u uživatele nologin, takový uživatel se nemůže přihlásit do systému.
A kde jsou hesla v tak slibně pojmenovaném souboru?
Ano, jsou to ty x ve druhém sloupečku údajů uživatele.
Když Unix vznikal v akademickém prostředí, vůbec nevadilo, že se heslo ukládalo přímo do toho souboru.
Jenže jak se systém vyvíjel, nebylo to udržitelné řešení.
Hesla se proto přenesla jinam.
Z důvodu provázanosti v systému se ale soubor nemohl přejmenovat a je to dodnes /etc/passwd, i když hesla neobsahuje.
Reálná hesla jsou uložená v souboru shadow.
Ten soubor nemůže nikdo přečíst (když se podíváš na oprávnění - opravdu nikdo), jsou zahashovaná.
Přidání/smazání uživatele se udělá právě v /passwd.
Když se ve správném formátu vyplní nový řádek, vytvoří se tím systémový uživatel. Může to udělat jen superuživatel.
Na správu uživatelů existují ale lepší nástroje, takže to nedělej tímto způsobem :).
Protože je tento soubor tak důležitý, vytváří se k němu i záloha s pomlčkou v názvu.
Jen pro případ, že by se něco rozbilo v originálu.
Když se za jméno souboru dá vlnovka ~, tak je to záloha.
Ne na všech souborových systémech se ale vlnovka dá použít, a proto základní soubory používají pro označení zálohy pomlčku.
Obsahuje seznam jmen počítačů na síti.
Mělo by to říkat, že 127.0.0.1 je localhost, což znamená, že pokud se přípojíš k adrese localhost, připojení bude navázáno s adresou 127.0.0.1.
Obsahuje seznam všech uživatelských skupin na počítači. Přidáním řádku vytváříš skupiny.
jméno číslo skupiny
| |
root:x:0
wheel:x:10:user
|
členové této skupiny
Nejrychlejší způsob, jak se přidat do skupiny, je přidání svého jména na konci řádku. Lepší je ale použít příkaz usermod.
Zde je nastavení, které disky na tomto počítači chceš vidět jako připojené souborové systémy.
Dá se zde nastavit třeba, z jakého vzdáleného počítače se má vzít složka /home.
Místo pro uživatelské domovské složky.
Je to složka, do níž si můžeš dát, co jen chceš :).
Některé programy hledají konkrétně pojmenované soubory v domovské složce, třeba .bashrc.
Když si zobrazíš skryté soubory, zjistíš, že souborů začínajících tečkou je v ní poměrně dost.
Protože je pak orientace ve složce složitější, moderní programy se spíš snaží ukládat svou konfiguraci do adresáře .config.
V něm si své potřebné informace ukládají do složek podle svého jména.
Kromě toho by tam měl být adresář .local, kde jsou složky
binetclibsharevarJména těch adresářů mají stejný význam, jako přímo v kořenovém adresáři /, s tím rozdílem, že tady jsou dostupné jen pro toho konkrétního uživatele.
Když si nainstaluješ program jen pro sebe, nainstaluje se úplně stejně, jako by se instaloval do systému (čili do stejných složek), ale pouze pro tebe.
Příklad může být třeba příkaz: pip --user install nejakypythonnnastroj, který se dá do složky .local/bin.
Obě ty složky jsou odkazy na /usr/lib a /usr/lib64, a je to ze stejného důvodu, jako /bin a /usr/bin.
Původně v adresářích /lib a /lib64 byly obsaženy systémové knihovny pro administrátora, dnes jsou již sjednoceny s adresářem pro knihovny doinstalované uživatelem.
Můžeš mít procesor Intel, který je 64bitový, což znamená, že instrukce pro něj mají nějakou velikost.
Existuje sada instrukcí pro tu konkrétní architekturu.
Vedle toho existují procesory ARM, které vevnitř fungují jinak, a taky potřebují jiné programy.
Program napsaný v Pythonu bude fungovat na obou, protože pythonní interpreter umí ho přečíst na jakémkoli systému.
Ty nejrychlejší programy na tvém systému jsou ale zkompilované do binárních souborů.
Ty soubory poznáš velice jednoduše, když je otevřeš pomoci například less, uvidíš nečitelný binární výstup.
Zkus:
less /bin/cat
To jsou už přímo instrukce pro ten procesor. Pro každý procesor bude ten stejný soubor vypadat jinak.
Když máme vícero počítačů na síti, rozlišuje se mezi soubory, které jsou jen pro tento konkrétní procesor, a soubory, jež jsou použitelné kdekoli.
V /lib jsou knihovny zkompilované jen pro daný procesor, a v /usr/share se pak nachází ty obecné, které se můžou použit na jakémkoli počítači.
V /lib64 uvidíš spoustu souborů, které mají příponu .so.
Najdeš zde například libc.so, což je standardní knihovna jazyka C.
Tu knihovnu používá téměř každý program, který máš na počítači, umožňuje totiž komunikaci s operačním systémem.
Spousta těch souborů má na konci .1 či jiné číslo.
Jedno z toho je typicky symbolický odkaz na ten druhý soubor.
Když nějaký program používá konkrétní verzi knihovny, řekne si: já chci libc.so6, a dostane přímo tuto verzi.
Když je programu nezáleží na verzi knihovny, vyžádá si základní název a dostane zpravidla nejnovější verzi, která je nainstalovaná na daném počítači.
Jsou to tedy různá jména stejného souboru, podle toho, jestli chci nejnovější nebo konkrétní verzi.
A díky tomu, že je to odkaz, neduplikují se na disku žádné informace.
Možná si teď říkáš, k čemu vlastně ty odkazy jsou, proč je jeden soubor v tolika verzích?
Podívejme se na Python.
$ ls -l /usr/bin/python
/usr/bin/python --> python2
$ ls -l /usr/bin/python2
/usr/bin/python2 --> python2.7
$ ls -l /usr/bin/python3
/usr/bin/python3 --> python3.7
Když napíšeš příkaz python, v této distribuci Linuxu dostaneš k dispozici verzi 2.7. Když napíšeš python3 - verzi 3.7.
Pokud píšeš program v Pythonu a víš, že se může provést kteroukoli verzi Pythonu, nemusíš specifikovat verzi, stačí použit obecný odkaz.
Pokud ale víš, že chceš použít specifické vlastností konkrétní verze, například Python 3.8, zadáš do terminálu přímo: python3.8.
Odkaz je způsob, jak říct, co je ta výchozí verze, v tuto chvíli nejlepší k použití.
Proč je /lib a /lib64? To je vlastnost nejpoužívanějších procesorů Intel, že umí dvě instrukční sady.
Rozumí jak 32bitovým, tak 64bitovým instrukcím.
Daný program ale může používat jen jednu z knihoven, musí si vybrat.
Možná máš tuto složku jen jako součást /usr.
Jsou zde programy, které by se neměly spouštět přímo z příkazové řádky.
Najdeš zde skripty, které využívají přímo programy nainstalované v tvém počítači, ale nejsou vhodné na to, aby je spouštěl člověk. Takové skryté prográmky dávají vývojaři programů do /libexec.
Když spadne počítač a zhavaruje disk, systém se pak z toho vzpamatuje a může najít nějaké soubory, které nejsou zařazené do žádného adresáře. Nalezené soubory jsou přesunuty sem. V ideálním případě je tento adresář prázdný a neměl by být přístupný pro každého, protože některé z těch souborů můžou obsahovat citlivé údaje.
Když vložíš flashku či CD, v /media tady se automaticky vytvářely adresáře s obsahem toho zařízení.
Dneska zas to tak moc nedělá a je pro to lepší místo. Sem se dávají symbolické odkazy na jiné adresáře, ale je to tak z historických důvodů.
Tady se připojovaly disky, v dávných časech, když se to dělávalo ještě ručně. Dnes, když vložíš do počítače flashku, systém ji automaticky najde a zpřístupní.
Dneska se s tím už tolik nepotkáte, ale třeba klasicky na univerzitách, kde všechny počítače jsou připojené do jedné sítě, sdílené disky jsou k dispozici právě z /mnt.
Tady se dávají věci, které nejsou dělané přímo pro tvou distribuci.
Programy, které jsou napsány přímo pro ten systém, dávají jakousi záruku, že všechno bude dobře spolupracovat.
Tyto ukládají své soubory do hlavního souborového systému.
Pro ostatní případy se to dává do /opt, do složek se jménem autora, firmy nebo softwaru.
Je zde rozdíl mezi programy vytvořenými přímo pro spolupráci s tímto systémem a programy, které se sice zabalily tak, aby fungovaly na tom systému, ale nejsou jeho součástí.
Pokud si nainstaluješ Google Chrome, který není open source a linuxové distribuce ho nechtějí distribuovat, najdeš ho zde.
Obsahuje informace o aktuálně běžících procesech.
Každý proces má tady svou složku, a v ní informace například o paměti, jakou ten proces používá.
Existují programy, které se podívají dovnitř procesů a jsou schopné říct, volání jaké funkce daný proces zrovna dělá a kolik času stráví program v této funkci.
mem = paměť využívaná procesem
fd - file descriptors, tady jsou všechny soubory otevřené daným procesem
self je symbolický odkaz na adresář s aktuálně běžícím procesem.
Můžeš díky němu zjistit číslo procesu právě běžícího programu:
ls -l /proc/self
lrwxrwxrwx 1 root root 0 říj 17 09:48 /proc/self -> 6692
6692 je zde číslo procesu ls.
Domovský adresář pro superuživatele.
Obsahuje informace potřebné pro běh programu. Je to novější standard, tady se dávají soubory, které se používají za běhu (např. informace o dockerových kontejnerech)
/run/media/user - zde se objeví obsah např. připojené flashky (toto je nejaktuálnější místo, kam se tyto věci dávají).
/run je na to sémanticky lepší místo, protože obsah flashky mění za běhu tohoto počítače. Pak je tam adresář aktuálního uživatele, což je skvělé z hlediska přístupových práv, flashka se nezpřístupní všem, a jen tomu, kdo ji právě vložil.
Tato složa se dnes tak moc nepoužívá a měla by být odkaz na /usr/sbin.
Tady jsou programy pro superuživatele, které by neměl spouštět běžný uživatel - nástroje na opravy disků, analýzu chyb, nastavení síťování a spousta jiných.
Pokud na tvém počítači běží webový server, tady se tradičně dávají věci přístupné z toho webového serveru. Nejspíš tam teď nic nemáš.
Informace o systému. Když je potřeba dát k dispozici nějaké informace o tom systému, nebo zařídit, aby se ten systém dal ovládat, je zde na to soubor. Dá se tím i nastavit např. rychlost větráčků atd.
Velice zajímavá složka - tady se dávají dočasné soubory.
Na moderních systémech se tato složka automaticky smaže při startu systému.
Historicky se tady ukládaly např. stažené soubory z prohlížeče, rozbalené archivy, a pak to člověk mohl zkopírovat někam jinam.
Pokud v automatických testech testuješ čtení a ukládání nějakých souborů, je dobrý nápad v nich vytvářet složku s testovacími soubory do /tmp, kde po doběhnutí testů se systém sám postará o úklid.
Některé programy si do /tmp dávají soubory potřebné pro jednorázovou akci. Nebo když v prohlížeči zmáčkneš u stahování přílohy otevři místo stáhni, tak se příloha stáhne do /tmp.
Krom toho existuje i /var/tmp, kam se dávají dočasné soubory, které nechceš smazat při restartu počítače.
Složky pro uživatele, kopírují strukturu kořenového adresáře.
Tady jsou soubory, které se mění za běhu systému.
/var/mail je systémová pošta. E-mail je standard starší, než internet - daly se posílat zprávy mezi uživateli počítače.
/var/cache/ - tady se dávají soubory, které zrychlují práci, ale dají se vygenerovat kdykoli znova.
Když si nějaký program stáhne něco z internetu, dá si to sem a příště to nemusí stahovat znova.
Pokud se to smaže, nic se neděje, stáhne se to prostě zas.
/var/run/ - další adresář pro soubory, které se mění za běhu počítače.
/var/run/ může být symlink na /var nebo /run, všechna tři místa mají totiž stejný účel.
Kolik ti zbývá místa na disku, zjistíš pomocí příkazu df.
$ df
Filesystem 1K-blocks Used Available Use% Mounted on
udev 3889620 0 3889620 0% /dev
tmpfs 782916 2184 780732 1% /run
/dev/sda1 245084444 206939492 25625684 89% /
tmpfs 3914572 201872 3712700 6% /dev/shm
tmpfs 5120 4 5116 1% /run/lock
tmpfs 3914572 0 3914572 0% /sys/fs/cgroup
Ale protože z toho výpisu to není moc jasné, použij přepínač -h, který znamená human, pro lidi. Sloupeček Avail obsahuje informaci o volném místě.
$ df -h
Filesystem Size Used Avail Use% Mounted on
udev 3,8G 0 3,8G 0% /dev
tmpfs 765M 2,2M 763M 1% /run
/dev/sda1 234G 198G 25G 89% /
tmpfs 3,8G 119M 3,7G 4% /dev/shm
tmpfs 5,0M 4,0K 5,0M 1% /run/lock
tmpfs 3,8G 0 3,8G 0% /sys/fs/cgroup