Nainstaluj virtuální stroj ze stránek https://alt.fedoraproject.org/en/ (Network Installer Fedora Server).
Vytvoř uživateli root při instalaci heslo, které si dokážeš zapamatovat pro účely této hodiny.
Jakým způsobem instaluješ software na linuxovém systému?
Pravděpodobně máš k dispozici grafický program, kde si můžeš dostupné programy prohlédnout, přečíst jejich popisky, kouknout na obrázky, jak vypadají, a zakliknout tlačítko "Instaluj". Grafický instalátor se postará o vše potřebné a zpřístupní ti ikonku nového programu v nabídce aplikací.
My se ale dnes podíváme hlouběji, na systémy, díky kterým můžeš instalovat balíčky jednotným způsobem.
Linuxové systémy používají tak zvané balíčkovací systémy. Filozofie pod nimi je přímočará - je to vlastně o tom, že stáhneš balíček kódu a rozbalíš si ho na disk (podobně jak ZIP-ový adresář). Balíček může obsahovat příkazy, konfigurace apod. Samotný balíček obsahuje:
Pokud si stáhneš kupříkladu textový editor, bude potřebovat knihovnu na vykreslení okének. Tu knihovnu musíš mít nainstalovanou, aby fungoval editor. Grafická knihovna pak potřebuje např. standardní knihovnu jazyka C atd. Instalace jednoho balíčku tak často znamená, že ve skutečnosti stáhneš mnohem víc balíčků - ten "hlavní" a všechny ostatní, na kterých závisí.
Fedora používá balíčkovací systém rpm.
rpm umí různé akce s balíčky, mj.:
rpm neřeší stahování balíčků z internetu.
Pokud máš balíček a řekneš rpm, aby ho nainstaloval, on dokáže říct: nenainstaluji ho, protože potřebuje k svému běhu ještě 5 dalších, které nejsou nainstalované.
Je ale na tobě, abys tyto chybějící závislosti vyřešila.
A protože je to úkol, se kterým se uživatelé systémů nechtějí měřit sami, vznikla nástavba nad rpm, která se jmenuje dnf, a která pomáhá řešit závislosti a stahování.
Když chceš nainstalovat balíček pomocí dnf, zachová se trochu jinak. Řekne například: OK, ale potřebuješ ještě dalších 5 balíčků, zde máš seznam, stáhnu všechny položky a nainstaluji všechny závislosti.
Pomocí rpm -q se zeptáš na informace o balíčku, který už je nainstalovaný na daném systému.
$ rpm -q bash
bash-5.0.7-1.fc30.x86_64
rpm -q -l bash - zobrazí všechny soubory, jaké balíček instaluje.
Vyzkoušej si to, seznam těch souborů je velký.
Najdeš mezi nimi např. soubory v /etc/skel - adresáři, který se zkopíruje do adresářů všech nově vytvořených uživatelů.
Nový uživatel dostane hned v domovském adresáři .bashrc, .bash_logout...
rpm -q --requires bash - jaké balíčky potřebuje bash, aby mohl být nainstalován:
shsudo dnf install [package] - instalace balíku
sudo dnf remove [package] - odinstalace balíčku
sudo dnf update - dnf se podívá na internet, zjistí nejnovější verze všech balíčků, které máš na svém počítači a nabídne ty, které je možné aktualizovat
Repozitář je místo na internetu, kde jsou ke stažení balíčky. Ruzné repozitáře obsahují různé balíčky. Pro jednu linuxovou distribuci si jich můžeš přidat několik. Když chceš nainstalovat nový balíček, systém se podívá na všechny repozitáře, které má na svém seznamu, jestli v nich najde hledaný balíček.
Na Fedoře se repozitáře nacházejí v /etc/yum.repos.d/.
Linuxové distribuce se liší svým přístupem k softwaru.
Fedora, kupříkladu, nemá ve svých repozitářích přehrávač videa.
Ten se dá doinstalovat z repozitáře rpmfusion, který, technicky vzato, obsahuje dva repozitáře:
Ještě než půjdeme na náš dnešní úkol, musíme pozměnit nastavení firewallu na naší Fedoře. Firewall je síťové zařízení, které povoluje/blokuje připojení podle zadaných parametrů. Dnes spustíme webový server. Webové servery poslouchají na portu 80, který musíš povolit. Port je číslo, které říká, k jaké službě se chceš připojit. Každá služba má přiřazený port, na kterém pracuje
http), 443 (https).Pokud ti běží server (teď ještě ne, ale už za chvilku) a chceš na něho vidět zvenku, z jiného počítače, je třeba otevřít port 80.
Když nainstaluješ nový systém, nainstaluje se ti s ním firewall, který defaultně všechny tyto porty uzavře. Na konfiguraci firewallu existuje nástroj. Webový server na virtuálním počítači povolíš příkazem:
# firewall-cmd --add-service=http
success
A zapiš, že má být povolen port pro http po dalším startu:
# firewall-cmd --permanent --add-service=http
success
Už víš, jak a odkud instalovat, tak je vhodný čas na dnešní úkol.
Nainstalujeme si tradiční webový server, Apache, neboli httpd.
Existují různé alternativy k Apachi, dnes se často používá nginx, který je rychlejší a štíhlejší.
Apache je starší a robustnější.
Je to dobrý příklad, aby sis vyzkoušela fungování démona, procesu, který běží na pozadí a zprostředkovává nějakou službu.
Je to zároveň dobrý příklad toho, jak konfigurovat podobné systémové služby a jak se o takové procesy starat.
Příklady níže předpokládají, že jsi do systému přihlášena jako root.
Nainstaluj httpd pomocí příkazu dnf install httpd a potvrď po vyzvání klávesou Y.
Když se podíváš na všechny soubory, které ti nainstaloval tento balíček, uvidíš dlouhý seznam. Zkus:
$ rpm -q -l httpd
/etc/httpd/conf
/etc/httpd/conf.d/autoindex.conf
/etc/httpd/conf.d/userdir.conf
/etc/httpd/conf.d/welcome.conf
/etc/httpd/conf.modules.d
/etc/httpd/conf.modules.d/00-base.conf
/etc/httpd/conf.modules.d/00-dav.conf
...
Fedora se řídí filozofií, že nově nainstalované balíčky jsou sice k dispozici, ale se automaticky nenakonfigurují ani nespouští. Správce si je musí nakonfigurovat a spustit sám. Existují linuxové distribuce, jako Ubuntu, které se zaměřují na to, aby systém vyžadoval malé množství konfigurace, kde by se ta stejná služba rovnou spustila s nějakou výchozí konfigurací.
httpd je démon. O démonech jsme si povídali v minulé hodině.
O démony se stará systémový proces, který se jmenuje systemd.
systemd dává k dispozici příkaz systemctl na spouštění a správu procesů.
Když spustíš jen příkaz systemctl, uvidíš velký seznam věcí, co běží na počítači (procesy, zařízení, připojené souborové systémy, logování, nastavení automatického času, internetové připojení, atd.).
Spusť službu (proces) httpd:
# systemctl start httpd
Nastartovanou službu máš teď k dispozici. Kdyby proces spadl s chybou, systemd ho nastartuje znova.
Pro vypnutí služby httpd existuje příkaz (zatím ji nevypínej, budeme s ní dál pracovat):
# systemctl stop httpd
Zobraz stav služby (jestli běží, na jakém portu poslouchá, seznam procesů, atp.):
# systemctl status httpd
Nyní můžeš načíst webovou stránku webového serveru přímo v terminálu virtuálky, pokud zadáš příkaz curl a jako argument uvedeš svou IP adresu. Zkus to.
curl je příkaz, který umí stahovat webové stránky.
Jako argument mu můžeš dát i libovolnou www adresu, např. curl https://github.com.
Můžeš si dokonce nainstalovat verzi textového prohlížeče do virtuálního počítače, např. links: dnf install links, spustí se pak příkazem links <adresa>.
Zkus zobrazit stránku nainstalovaného webserveru:
$ links IP_adresa_virtualniho_pocitace
Pomocí klávesy q links opustíš.
My ale chceme se na tu webovou stránku podívat z jiného počítače, od sebe, graficky. Nyní, pokud zadáš IP adresu virtuálního počítače do prohlížeče na svém počítači, měla by se ti načíst webová stránka. Zde je důležité, abys měla správně nakonfigurovaný firewall. Pokud máš problém s načtením obsahu stránky, ještě jednou zkontroluj nastavení firewallu.
Webserver budeš mít k dispozici tak dlouho, dokud máš zapnutý virtuální počítač. Jakmile ho vypneš, služba se ukončí. Po opětovném startu systému se webserver nezapne sám. Na to potřebuješ ještě jeden příkaz, který znamená, že se služba zapne vždy po startu systému.
# systemctl enable httpd
Příkaz start se týká jen tohoto běhu počítače, nastartuje službu pro tebe tady a teď.
enable s tím nesouvisí, ten řídí jen zapínání při startu systému.
Pokud zastavíš službu příkazem stop a restartuješ počítač, služba bude po restartu opět zapnutá.
Dobrý test, jestli máš službu korektně nastavenou, je restartování počítače (provedeš příkazem reboot). Pokud potom běží tak, jak jsi ji naplánovala, je vše v pořádku.
Se službami se pojí ještě dva příkazy, které se hodí znát. Jsou to:
systemctl restart httpd systemctl reload httpdKdyž změníš konfiguraci, server se o tom nedozví automaticky za svého běhu.
Musíš mu říct, že se má restartovat a při startu si načte aktualizovanou konfiguraci.
Rozdíl mezi restart a reload je, že v případě reload se pouze načtou změny v konfiguračních souborech a připojení k webserveru zůstanou aktivní.
V případě restartu se ukončí vše.
Kde najdeš nastavení webového serveru?
Tam, kde bys ho nejspíš čekala :).
Je v /etc/httpd/conf.d/, kde najdeš několik souborů.
Můžeš provést změnu v /etc/httpd/conf.d/welcome.conf, například vše zakomentovat (s použitím znaku #).
Tento soubor definuje obsah stránky, kterou dostaneš, když se zeptáš na IP adresu počítače s běžícím webovým serverem.
Po zakomentování by se mělo začít zobrazovat něco jiného.
Když se ale teď podíváš do prohlížeče, nebude žádná změna.
Server si zatím změny nevšiml.
Můžeš teď buď vypnout a zapnout server, nebo mu říct, aby si načetl nové nastavení.
Půjdeme druhou variantou, použij systemctl reload httpd (příp. restart) pro zobrazení změn.
Apache servíruje obsah adresáře určitým způsobem.
V souboru /etc/httpd/conf.d/autoindex.conf je nastavení toho, jak se generují výpisy adresářů.
V /etc/httpd/conf/httpd.conf je základní nastavení a to hlavní v něm je DocumentRoot, kde by mělo být řečeno, kde jsou uloženy dokumenty, kterými disponuje webový server.
Typicky je to /var/www/html/.
Vytvoř si v něm soubor hello.txt a napiš do něj Hello, World!
Podívej se na stránku a zkontroluj, že se ten soubor objeví v prohlížeči.
Obsah /var/www/html už není nastavení serveru. Když přijde dotaz, co je na té hlavní stránce, zobrazí se obsah toho adresáře. Tohle bude fungovat i bez reloadu serveru, stačí obnovení stránky (klávesou F5.
V /etc/httpd/conf/httpd.conf je ještě jedno nastavení, a to UserDir.
Nastavuje, že pokud má uživatel vytvořený adresář public_html, pak tento adresář lze zobrazit pod /~user/, kde user je jméno uživatelského účtu.
Na prvních unixových systémech to bylo skvělé, každý si mohl jednoduše dát na web, co chtěl.
Pak se zjistilo, že je to bezpečnostní riziko, protože se podle toho dá velmi jednoduše zjistit, jestli uživatel daného jména existuje na tom počítači a zkoušet se na ně připojit.
Z tohoto důvodu je to standardně vypnuté, ale v případě potřeby můžeš tuto funkcionalitu opět zapnout .
Dokumentace je v komentářích v /etc/httpd/userdir.conf