Programy, funkce a aliasy

Když pracuju s počítačem, docela často potřebuju vytvořit adresář a rovnou se do něj přepnout:

$ mkdir novy-projekt
$ cd novy-projekt

Štve mě ale, že musím psát dva příkazy a dvakrát vypisovat jméno adresáře. Co takhle si to zautomatizovat – vytvořit příkaz mcd novy-projekt, který udělá oba kroky najednou?

Vytvoř si následující skript a ulož si ho jako mcd (bez přípony):

#! /bin/bash

echo Vytvářím $1 >&2
mkdir -p $1
cd $1

Pak ho označ za spustitelný, spusť, a zkontroluj že se nový adresář vytvořil:

$ chmod +x mcd
$ ./mcd novy-adresar
$ ls

Přepnutí (cd) ještě úplně nefunguje. Spravíme to později. Zatím se podívejme, co tento skript dělá:

• #! /bin/bash říká systému, že tento skript je napsaný v Bashi; pro jeho vykonání se tedy bude spouštět Bash.
• Za $1 Bash doplní první argument skriptu – v našem případě jméno adresáře, který pomocí příkazu mcd chceš vytvořit.
• Přesměrování >&2 říká, že std. výstup se má přesměrovat na std. chybový výstup; informační hláška z echo tedy půjde na chybový výstup. Není to součást výstupu programu.
• chmod +x mcd nastavuje právo spouštět soubor mcd jako příkaz
• Příkaz je potřeba spustit pomocí ./mcd (a ne jen mcd): pro příkazy bez daného adresáře Bash hledá program v $PATH, kde tento příkaz ještě není.

Skript se spustí, echo vypíše, mkdir vytvoří adresář – ale cd nezabralo! Čím to?

Vzpomeň si, jak Bash pouští příkazy.

K tomu je potřeba dodat, že proces nemůže měnit proměnné prostředí, aktuální adresář nebo otevřené soubory jiných procesů.

Když Bash proces spouští, může mu prostředí nastavit – ale jakmile proces běží, nemůže měnit svůj „mateřský“ proces.

Příkaz cd ve skriptu tudíž změní aktuální adresář – ale jen v Bashi, který obsluhuje náš skript. Aktuální adresář původního Bash zůstane nezměněný.

No jo, ale jak může fungovat příkaz cd? Jaktože změní adresář Bashe, který ho pouští?

Inu, cd je zvláštní. Není to program, který běží ve vlastním procesu.

Pojďme se podívat, jaké příkazy vlastně Bash umí spouštět.

Normální příkazy

To, co se spustí, když zadáš určitý příkaz, ti řekne příkaz type. Většina základních příkazů jsou programy uložené na disku:

$ type cat
cat je /usr/bin/cat
$ type man
man je /usr/bin/man
$ type mkdir
mkdir je /usr/bin/mkdir

Někdy můžeš dostat informaci o tom, že je soubor „zahashován“ – to pro nás znamená to samé co příklady výše.

$ echo|cat

$ type cat
cat je zahashován (/usr/bin/cat)

Tyhle soubory opravdu existují, ač nejsou psány pro lidské oči:

$ ls /usr/bin/cat
/usr/bin/cat
$ less /usr/bin/cat
"/usr/bin/cat" may be a binary file.  See it anyway? y

Existují ale i výjimky, které pro lidské oči jsou:

$ type pip
pip je /usr/bin/pip
$ less /usr/bin/pip
`

Zabudované příkazy

Kromě toho existují i zabudované příkazy shellu. To nejsou programy, pro které Bash vytváří nový proces. Proto můžou měnit stav Bashe – proměnné prostředí, aktuální adresář nebo (teoreticky) otevřené soubory – nebo ho např. ukončit:

$ type export
export je součást shellu
$ type cd
cd je součást shellu
$ type exit
exit je součást shellu

Některé příkazy jako echo a pwd jsou zabudované v Bashi jen proto, aby se rychleji spouštěly; mají i „opravdový“ program v /usr/bin, který se dá zavolat:

$ type echo
echo je součást shellu
$ ls /usr/bin/echo
/usr/bin/echo
$ /usr/bin/echo Ahoj ahoj!
Ahoj ahoj!

S přepínačem -a ti type vypíše všechna místa, kde se daný program dá najít:

$ type -a echo
echo je součást shellu
echo je /usr/bin/echo

Takže teď už znáš trik, kterým cd dokáže měnit adresář Bashe, který ho spustil! Má protekci, potvůrka. Jak to ale zařídíme pro příkaz mcd?

Source

Další zabudovaný příkaz je source:

$ type source
source je součást shellu

Source otevře daný sour a spustí ho v aktuálním Bashovém procesu, tak jako bys jeho obsah napsala na klávesnici. Neboli – přesně to co hledáme pro mcd!

$ source ./mcd test
Vytvářím test
$ pwd
.../test
$ cd ..

Jestli používáš Linux pro Python, pravděpodobně tenhle příkaz znáš. Skript pro aktivaci virtuálního prostředí, venv/bin/activate, potřebuje měnit proměnné PATH (a tudíž význam příkazů python a pip) a PS1 (prompt) aktuálního shellu. Má tedy stejný problém jako mcd. A protože je source dlouhé slovo, má i zkratku: tečku. Ano, tečka je taky Bashový příkaz.

$ . ./mcd dalsi-test
Vytvářím dalsi-test
$ pwd
.../dalsi-test
$ cd ..

(Tečka, mezera, tečka, lomítko, m, c, d. V materiálech pro Python používám delší source protože … je vidět.)

Problém source i tečky je ale ten, že je vždycky musíš napsat. I kdyby byl skript mcd ve správném adresáři, musel by se pouštět pomocí . mcd novy-adresar. A to nechceš, to je pořád moc dlouhé. Pojďme hledat dál.

Klíčová slova

Kromě programů v souborech a zabudovaných příkazů existují ještě další tři druhy příkazů. Jeden jsou klíčová slova, která mají jinou syntax než příkazy – potřebují strukurovanější zápis než jen argumenty a přepínače:

$ type for
for je klíčové slovo shellu
$ type while
while je klíčové slovo shellu
$ type do
do je klíčové slovo shellu
$ type if
if je klíčové slovo shellu

Aliasy

Zajímavější jsou aliasy, zkratky. Jeden alias, který má Fedora ve výchozím nastavení, je ll:

$ type ll
ls je alias na „ls -l --color=auto“

Kdykoli zavoláš příkaz ll argumenty, spustí se reálně ls -l --color=auto argumenty. Pro zopakování: přepínač -l zapíná „dlouhý“ výstup:

$ ll ~
celkem 40
drwxrwxr-x. 2 petr petr 4096 26. říj 14.56 bin
drwxr-xr-x. 2 petr petr 4096 26. říj 16.36 dev
drwxr-xr-x. 5 petr petr 4096 26. říj 14.30 Dokumenty
drwxr-xr-x. 2 petr petr 4096  6. říj 16.24 Hudba
drwxr-xr-x. 2 petr petr 4096 17. říj 15.06 Obrázky
drwxr-xr-x. 2 petr petr 4096  6. říj 16.24 Plocha
drwxr-xr-x. 2 petr petr 4096  6. říj 18.13 Stažené
drwxr-xr-x. 2 petr petr 4096  6. říj 16.24 Šablony
drwxr-xr-x. 2 petr petr 4096  6. říj 16.24 Veřejné
drwxr-xr-x. 2 petr petr 4096  6. říj 16.24 Videa

Příkaz ll Bash nahradil za ls -l --color=auto a zbytek argumentů (~) ponechal. Reálně se tedy pustil příkaz ls -l --color=auto ~. Zkontroluj, že s ním dostaneš stejný výsledek.

Co je ale zajímavější? Samotný ls je alias:

$ type ls
ls je alias na „ls --color=auto“

Kdykoli zavoláš příkaz ls argumenty, spustí se reálně ls --color=auto argumenty. Jednou použitý alias se ale už nenahrazuje, místo toho Bash hledá ls dál. Kde? To ti poví type -a!

$ type -a ls
ls je alias na „ls --color=auto“
ls je /usr/bin/ls

A skutečně, když pustíš /usr/bin/ls ~, žádné barvičky neuvidíš. Ale s /usr/bin/ls --color=auto ~ ano.

Nové aliasy si můžeš definovat pomocí příkazu alias. Co třeba vytvořit příkaz pozor, který funguje jeko echo ale na začátek řádku dá varovný štítek POZOR:?

$ alias pozor='echo POZOR:'
$ pozor vysoké napětí
POZOR: vysoké napětí
$ pozor zlý pes
POZOR: zlý pes

Alias se dá zrušit pomocí unalias:

$ unalias pozor
$ pozor pohov
bash: pozor: Příkaz nebyl nenalezen...

Spousta lidí aliasy používá na jednoduché zkratky, např. alias gc='git commit', alias gst='git status', alias ga='gitk --all'.

Nevýhoda aliasů spočívá v tom, že fungují jen na začátku příkazu. Můžou tedy zkrátit echo POZOR: pes na pozor pes, ale neumí už zkrátit mkdir novy-projekt; cd novy-projekt na mcd novy-projekt. Budeme se tedy muset podívat na poslední druh příkazů.

Funkce shellu

Poslední druh příkazů je funkce. Jedna z mála předpřipravených funkcí je quote:

$ type quote
quote je funkce
quote ()
{
    local quoted=${1//\'/\'\\\'\'};
    printf "'%s'" "$quoted"
}

Podobně jako u aliasů příkaz type u funkcí uvádí i jejich definici. Přesně takhle se funkce definuje: jméno, prázdné závorky, a tělo funkce – příkazy – v kudrnatých závorkách:

$ ahoj() {
>    echo ahoj
>    echo světe
> }
$ ahoj
ahoj
světe

Na rozdíl od funkcí v Pythonu jsou závorky () v definici vždycky prázdné. Každá funkce bere neomezený počet argumentů, které Bash uloží do proměnných $1, $2, $3, atd. Jejich počet je v proměnné $#; všechny dohromady jsou v $*.

Jak tedy nadefinovat příkaz mcd?

$ mcd () {
>     mkdir -p $1
>     cd $1
> }

Tenkhle příkaz funguje – zkus si ho!

Má ale jednu mouchu: když zapomeneš zadat argument, mkdir -p selže, ale cd bez argumentů tě přepne do domovského adresáře. Proto je dobré příkaz cd provést jenom tehdy, když se povede mkdir.

$ mcd () {
>     mkdir -p $1 && cd $1
> }

A to je on – vytoužený příkaz na vytvoření adresáře a přepnutí do něj. Ufff. Stálo to za to?

Zvlášť když příkaz zmizí hned, když vypneš Bash?

bashrc

Je to tak, téhle ságy ještě není konec.

Programy v souborech jsou uložené celkem bezpečně, ale aliasy i shellové funkce platí jenom pro shell, ve kterém jsou nadefinovány.

Dá se to samozřjmě obejít tak, že funkci vždy nadefinuješ znovu.

Můžeš si dokonce vytvořit skript, do kterého definice dáš a vždy ho na začátku práce s Bashem pustíš (pomocí source, aby se funkce nadefinovaly ve tvém procesu).

Ale nejlepší je dát do souboru ~/.bashrc (tedy skrytého souboru .bashrc ve tvém domovském adresáři). Ten totiž Bash načte na začátku sám!

Dej si tedy definici mcd na konec souboru ~/.bashrc a zapni nový Bash (buď novém termnálu, nebo třeba příkazem exec bash.

Teď bude mcd k dispozici vždy!

Jednodušší příkazy

Ne všechny zkratky jsou takhle složité. Většinou si vystačíš s aliasem nebo spustitelným skriptem v $PATH, tedy často v adresáři ~/bin. Skripty můžou být psané v Bashi (#! /usr/bin/bash), v Pythonu (#! /usr/bin/python) nebo jakémkoli jiném jazyce.

Někteří lidé své zkratky sdílejí; autor tohoto textu je má k nahlédnutí na GitHubu. Samozřejmě bez záruky.

A další?

A co další náležitosti shellových příkazů? Manuálová stránka? Přepínače – aspoň --help? Kontrola, že náš nový příkaz nepřepsal nějaký už existující (ehm…)?

To už je nad rámec tohoto kurzu. Přeci jen se chceme naučit Linuxové systémy ovládat, ne vytvářet :)