Dědičnost

Minule jsme probraly třídy – jako příklad jsme si ukázaly třídu pro koťátka:

class Kitten:
    def __init__(self, name):
        self.name = name

    def meow(self):
        print("{}: Meow!".format(self.name))

    def eat(self, food):
        print("{}: I like {}!".format(self.name, food))

Zkus si udělat podobnou třídu pro štěňátka:

class Puppy:
    def __init__(self, name):
        self.name = name

    def woof(self):
        print("{}: Woof!".format(self.name))

    def eat(self, food):
        print("{}: I like {}!".format(self.name, food))

Většina kódu je stejná! Kdybys měla napsat i třídu pro kuřátka, kůzlátka, slůňátka a háďátka, bez Ctrl+C by to bylo docela nudné. A protože jsou programátoři líní psát stejný kód několikrát (a hlavně ho potom udržovat), vymysleli mechanismus, jak se toho vyvarovat. Jak?

Koťátka i štěňátka jsou zvířátka. Můžeš si vytvořit třídu společnou pro všechna zvířátka a do ní napsat všechno, co je společné. Ve třídách pro jednotlivé druhy zvířat pak zbude jen to, co se liší. V Pythonu se to dělá takto:

class Animal:
    def __init__(self, name):
        self.name = name

    def eat(self, food):
        print("{}: I like {}!".format(self.name, food))


class Kitten(Animal):
    def meow(self):
        print("{}: Meow!".format(self.name))


class Puppy(Animal):
    def woof(self):
        print("{}: Woof!".format(self.name))


micka = Kitten('Micka')
azorek = Puppy('Azorek')
micka.meow()
azorek.woof()
micka.eat('mouse')
azorek.eat('bone')

Jak to funguje? Příkazem class Kitten(Animal): říkáš Pythonu, že třída Kitten dědí ze třídy Animal (angl. inherits from Animal). Případně se můžeš setkat s jinými termíny: „je odvozená” ze třídy Animal, (angl. derived from), nebo ji “rozšiřuje” (angl. extends). A když už jsme u terminologie, odvozeným třídám se říká taky podtřídy (angl. subclasses) a Animal je tu nadtřída (angl. superclass).

Když potom Python hledá nějakou metodu (nebo jiný atribut), třeba micka.eat, a nenajde ji přímo ve třídě daného objektu (u nás Kitten), podívá se do nadtřídy. Takže všechno, co je definované pro Animal, platí i pro koťátka. Pokud to tedy výslovně nezměníš.

Přepisování metod a super()

Když se ti nebude líbit chování některé metody v nadtřídě, stačí dát metodu stejného jména do podtřídy:

class Kitten(Animal):
    def eat(self, food):
        print("{}: I really do not like {}!".format(self.name, food))


micka = Kitten('Micka')
micka.eat('granule')

Občas se může stát, že v takovéto přepsané metodě budeš potřebovat použít původní funkčnost, jen budeš chtít udělat ještě něco navíc. To umí zařídit speciální funkce super(), která umožňuje volat metody z nadtřídy. Třeba takhle:

class Kitten(Animal):
    def eat(self, food):
        print("({} looks at {}.)".format(self.name, food))
        super().eat(food)


micka = Kitten('Micka')
micka.eat('granule')

Pozor na to, že takhle volané metodě musíš dát všechny argumenty, které potřebuje (kromě self, který se jako obvykle doplní automaticky). Toho se dá i využít – můžeš použít i jiné argumenty než dostala původní funkce:

class Snek(Animal):
    def __init__(self, name):
        name = name.replace('s', 'sss')
        name = name.replace('S', 'Sss')
        super().__init__(name)


standa = Snek('Stanislav')
standa.eat('mouse')

Jak je vidět, super() se dá bez problémů kombinovat se speciálními metodami jako __init__. Dokonce se to dělá poměrně často!

Polymorfismus

Programátoři nezavedli dědičnost jen proto, že jsou líní a nechtějí psát dvakrát stejný kód. To je sice dobrý důvod, ale nadtřídy mají ještě jednu důležitou vlastnost: když víme, že každé Kitten nebo Puppy nebo jakákoli jiná podtřída je zvířátko, můžeme si udělat seznam zvířátek s tím, že nám pak bude jedno, jaká přesně zvířátka to jsou:

class Animal:
    def __init__(self, name):
        self.name = name

    def eat(self, food):
        print("{}: I like {}!".format(self.name, food))


class Kitten(Animal):
    def meow(self):
        print("{}: Meow!".format(self.name))


class Puppy(Animal):
    def woof(self):
        print("{}: Woof!".format(self.name))

animals = [Kitten('Micka'), Puppy('Azorek')]

for animal in animals:
    animal.eat('meat')

Tohle je docela důležitá vlastnost podtříd: když máš nějaké Kitten, můžeš ho použít kdekoliv kde program očekává Animal, protože každé koťátko je zvířátko.

class Car:
    def __init__(self):
        self.steering_wheel = SteeringWheel()

Generalizace

Když se teď podíváš na funkce meow a woof, možná tě napadne, že by se daly pojmenovat lépe, aby se daly použít pro všechna zvířata, podobně jako eat. Bude nejlepší je přejmenovat:

class Animal:
    def __init__(self, name):
        self.name = name

    def eat(self, food):
        print("{}: I like {}!".format(self.name, food))


class Kitten(Animal):
    def make_sound(self):
        print("{}: Meow!".format(self.name))


class Puppy(Animal):
    def make_sound(self):
        print("{}: Woof!".format(self.name))


animals = [Kitten('Micka'), Puppy('Azorek')]

for animal in animals:
    animal.make_sound()
    animal.eat('meat')

Jak tenhle příklad naznačuje, psát nadtřídy, ze kterých se dobře dědí, není jednoduché. Zvlášť to platí, kdyby se z nich mělo dědit v jiném programu, než kde je nadtřída. I z toho důvodu je dobré dědičnost používat hlavně v rámci svého kódu: nedoporučuji dědit od tříd, které napsali ostatní (jako bool nebo pyglet.sprite.Sprite), pokud autor nadtřídy výslovně nezmíní, že (a jak) se z ní dědit má.

A to je zatím o třídách vše. Už toho víš dost na to, aby sis napsala vlastní zoo :)